Proč máme emoce, kdy je cítíme a jak souvisí s naším duševním zdravím?
Kognitivně-behaviorální přístup, který dnes převládá v západní kultuře, pohlíží na emoce jako na něco, co stojí v cestě psychickému zdraví nebo žádoucímu chování jedince. Vývojový přístup naopak vidí emoce jako jeden z hlavních hybných mechanismů lidského chování a lidské pohody. Zatímco kognitivně-behaviorální přístup se snaží měnit emoce prostřednictvím myšlení nebo změn chování, vývojový přístup se snaží pochopit, jak emoce fungují, k čemu jsou, co nám chtějí sdělit a jak jim můžeme pomoci, aby dělaly svou práci.
Jako člověk zaměřený na vývoj věřím, že různé funkce našeho těla – například emoce – nejsou chybou, ale výhodou. Vedou nás správným směrem. Ukazují nám cestu, pokud je dokážeme vnímat.
Co to znamená své emoce vnímat – možná se ptáte. Zkusím to vysvětlit.
Pociťovaná emoce
Abych mohla vysvětlit, jak svým emocím naslouchat, potřebuji nejprve objasnit rozdíl mezi pocity a emocemi. Často tato slova používáme jako synonyma a tím ztrácíme jejich původní význam.
Emoce jsou vnitřní hnací síla, kterou náš mozek vytvoří jako reakci na podnět – vnější nebo vnitřní. Tato síla se v těle projeví vyvoláním určitých fyziologických stavů, které mají pomoci uskutečnit zamýšlené chování. A někdy nás tato síla dovede k jednání dříve, než zasáhne naše vědomé myšlení.
Například: hlasitý zvuk nás může přimět ukrýt se (skrčit se, zakrýt si hlavu nebo uši) nebo ztuhnout dlouho předtím, než si uvědomíme, co jej způsobilo. To je práce emoce poplachu. Cítili jsme se v tu chvíli poplašeně? Možná vůbec ne. Emoce jsou vnitřní fyziologické stavy – necítíme je vždy, jinými slovy, nejsme si jich vždy vědomi. Stejně jako někdy necítíme hlad, když jsme ve stresu, nebo je nám zima, ale neuvědomujeme si to, když jsme zabraní do práce, stejně tak nemusíme cítit poplach, frustraci, potřebu blízkosti nebo stud, pokud nám to situace nebo naše vnitřní nastavení neumožňuje.
Emoce nám mohou pomáhat fungovat, protože nás přímo pohánějí k jednání. Zároveň nám však mohou překážet v situacích, kdy potřebujeme podat výkon. A právě proto nás náš úžasný mozek nechá cítit emoce jen tehdy, když je situace dostatečně bezpečná. Zde vstupují do hry různé psychické obrany, o kterých psal Freud už před více než stoletím.
Emoce se tedy stává pocitem teprve tehdy, když zaznamenáme ji. V našem slovníku však chybí výraz, který by označoval „pociťovanou emoci“. Používáme slovo pocit, ale to je široké a zavádějící. Jak řekl můj syn – a nemohla jsem než souhlasit – hlad je také pocit. Ano. Je to něco, co si v těle uvědomujeme. Ale není to pociťovaná emoce.
Pociťovaná emoce je emoce, o které víme – a často jí přisoudíme i nějakou myšlenkovou interpretaci. Například emoce frustrace vzniká, když něco nejde tak, jak bychom si přáli. Pocity, které se mohou objevit: samotná frustrace, vina, pokud situaci vnímám jako svou chybu, hněv, pokud ji vidím jako chybu druhého, rozhořčení, pokud vnímám nespravedlnost, stud, pokud si myslím, že je něco špatně se mnou, a tak dále.
Ale i když svou frustraci necítíme, stále tam je. Můžeme být pudově pohnuti ke změně (přestavět nábytek) nebo k agresi (být sarkastičtí, odmítaví, podráždění, křičet, udeřit), aniž bychom frustraci nejdřív cítili. Můžeme si to uvědomit až později – „aha, já musela být frustrovaná“ – nebo si to neuvědomíme vůbec.
Chcete jít hlouběji v porozumění tomu, jak emoce skutečně fungují?
Pokud s vámi to, co jste právě četli, rezonuje a chcete tyto myšlenky dál rozvíjet, máte jedinečnou příležitost slyšet Gordona Neufelda osobně na naší konferenci v Praze.
Zveme vás k hlubšímu pohledu na emoce, citovou vazbu a lidský vývoj.
Emoční zpětná vazba
Pokud si sednete, zavřete oči a zaměříte se na tělesné vjemy, ucítíte spoustu malých svědění, napětí, změn teploty, pálení, mravenčení… To všechno jsou signály, které nám tělo posílá, aby nám sdělilo, co se v nás děje – včetně emocí.
Chápeme tyto signály vždy správně? Ne.
Můžeme je vyhodnotit chybně. Například: dítě zůstane v mateřské škole bez rodiče. Není ještě navázané na učitelky a je v poplachu, protože jeho mozek hlásí, že nevidí žádného blízkého dospělého – a to je nebezpečná situace. Dítě cítí poplach, ale pocítit „jsem tu samo“ by bylo příliš zranitelné. Mozek tedy tento pocit zablokuje. Dítě se rozhlédne a uvidí velkou plyšovou hračku. A později rodičům řekne, že do školky nechce, protože se bojí té hračky.
Proto platí: čím bezpečnější prostředí – nebo čím bezpečněji ho vnímáme – tím větší je šance, že dokážeme zpětnou vazbu od emočního mozku číst správně.
A právě tato schopnost číst vnitřní signály je klíčem k emočnímu zdraví. Podle Gordona Neufelda všechny psychické potíže a problémové chování vychází buď z toho, že své emoce necítíme, nebo z toho, že je mylně interpretujeme – jako v případě fobií.
Co je potřeba, aby naše děti – a my sami – dokázali své emoce cítit?
Jak jsem psala výše – klíčové je bezpečí. A mám na mysli vnitřní psychický pocit bezpečí, nikoli objektivní realitu.
Jako lidé se cítíme bezpečně ve hře (psala jsem o ní zde) a v bezpečných vazbách s našimi blízkými. Právě tam emoce patří.
Když my, dospělí, velkoryse pečujeme o dítě, chráníme jeho důstojnost, zveme ho k existenci v naší blízkosti a zároveň dítě zveme k tomu, aby se stalo samo sebou, když ho jemně vedeme a obklopujeme vřelostí – tím vzniká prostor, kde je bezpečné cítit. V takových podmínkách můžeme čekat všechny možné emoce. Emoční zdraví je hlučné a chaotické. Naší rolí není bránit dítěti, aby cítilo frustraci, zklamání, smutek či jiné nepříjemné emoce. Naopak. Naší rolí je vše, co přichází, vítat, normalizovat, pomoci dítěti to vyjádřit, pojmenovat a nasměrovat jeho pozornost k tomu, co se v něm děje. To mu umožní emoci skutečně pocítit.
Hra je dalším strážcem bezpečí. Ve hře věci nejsou „doopravdy“, nečeká se od nás výkon. Hra je o jeden či více kroků vzdálená realitě – a proto je bezpečné v ní zkoušet, ztvárňovat, vyjadřovat. Emoce se ve hře hýbe, vychází ven, a tím je snazší ji cítit. Příběhy, hra na něco, znovuodehrání události s hračkami, hudba, malování, tanec, rituály… to všechno může být hrou a emočním hřištěm, které je pro emoční zdraví tak důležité.
Návrat domů
Nedokážeme cítit pořád – obzvlášť v dospělosti. Když přednášíme,sedíme na pracovní schůzce nebo staráme se o děti, potřebujeme fungovat. To jsou chvíle práce, ne odpočinku. Náš mozek to ví a pocity blokuje, protože to nejsou vhodné okamžiky na to, abychom si sedli a truchlili nad vším, co nám nefunguje nebo nás tíží.
Co je však pro emoční zdraví zásadní: že se pravidelně vracíme „domů“ – k blízkým lidem, do svého emočního hřiště. Potřebujeme se vracet domů do bezpečí každý den. Dlouhodobý pracovní režim má velký dopad na emoční i fyzické zdraví. Není divu, že přetížené a vyčerpané matky, které jsou neustále v péči o děti, často vyhoří. Nemají prostor pro svou vlastní hru, která je pro emoční zdraví nezbytná. Ani nejsou opečovávané někým druhým. Proto také výzkumy ukazují, že ženy, které mají podporu, méně často propadají poporodním depresím.
Tento přístup zaměřený na pociťování emocí nabízí více porozumění jinak těžko vysvětlitelným jevům v lidském chování a psychice. Když pochopíme, jak jsme utvořeni, můžeme formovat prostředí které podporuje naše optimální fungování. Vývojový přístup proto klade důraz na vytváření příležitostí k odpočinku, na rozdíl od neustálého výkonu – ve vřelých vztazích nebo ve chvílích, kdy člověk zpomalí a může si hrát. Je to stejně nezbytné jako hygiena, pohyb nebo jídlo.
Jak toto uvést do praxe ve společnosti zaměřené na kognici a chování?
Gordon Neufeld často opakuje: to, co vidíme, ovlivňuje, co děláme. Ve chvíli, kdy pochopíme, co se v nás odehrává, jsou řešení najednou zřejmá. A i když se někomu může zdát tento přístup náročnější, ve skutečnosti péči o děti i vztahy výrazně ulehčuje – protože přestáváme jít proti své vlastní přirozenosti, proti instinktům a emocím, a začínáme plout s proudem.
O emočním zdraví a cestě k němu můžete slyšet více na naší konferenci v Praze 13.–15. března 2026, přímo od Gordona Neufelda, Tamary Strijack, Evy de Gosztonyi a dalších členů pedagogického sboru Neufeld Institute.
Autorka: Lina Vizelman
Foto: Олег Мороз / Unsplash
