Před osmi lety se mi narodilo první miminko. Jako dítě, které muselo mít všechny jedničky ve škole, byla jsem ta „nejsprávnější“ maminka na světě: jen přirozený porod, jen společné spaní, žádný dudlík, vždy dítěti k dispozici, jen prso.

Za svými ideály jsem stála. Když jsem viděla, že někdo nabízí dítěti lahvičku nebo dudlík, hned jsem jim psala komentář o bojkotu, o traumatu a o tom, že by to dělat neměli. I když se na to nikdo neptal.

Jednou jsem dokonce zablokovala známou, která měla už čtyři děti. Měly jsme dialog pod příspěvkem jedné společné kamarádky, která se snažila zvolit správnou lahvičku pro své prvorozené kojené dítě.

– V žádném případě mu nedávejte láhev! Jen prso! Jinak nikdy nevíte, zda vám to prso nezačne odmítat! – říkala jsem.

Na to moje zkušená známá řekla:
– Ach, ty ideály čerstvých maminek prvních dětí.

Strašně mě to tehdy urazilo. Teď se jen usmívám té malé, nejisté holčičce, která chtěla, aby všechno bylo „správné“.

Po sedmi letech studia a všech těch zkušenostech, které mám, už vím, že být skvělou maminkou lze, když budeme rodit doma i když budeme rodit v nemocnici, když budeme rodit naprosto přirozeně i když zvolíme epidurál, když budeme kojit do pěti let nebo nebudeme kojit vůbec, když budeme spát s dítětem nebo bude spát v pokojíčku, když nebude chodit do škol(k)y nebo do škol(k)y chodit bude…

Potkala jsem hodně žen s nejrůznějšími příběhy, rostla jsem díky vlastním dětem a došlo mi, že nejdůležitější je stejně vazba. Ta je základem všeho. Přičemž nejen vazba, ale vazba ve správné hierarchii, kdy dospělý vede dítě a dítě přijímá péči. Kdy dospělý zná potřeby dítěte a jedná podle těch potřeb (mezi potřeby patří vazba, cítění emocí, odpočinek a hra). Zrovna informace o dětských potřebách můžu a chci poskytnout. Ať si může rodič rozhodnout sám, zda a co chce. Informovaně.

Cest, jak k dobré vazbě a naplnění potřeb dítěte, je hodně. Matky by neměly být v depresi, protože na ně někdo tlačí, že mají kojit, i když je jim to nepříjemné, že mají mít dítě doma v domácím vzdělávání, i když se to rodině naprosto nehodí, nebo naopak jim tvrdí, že kojení by mělo být do dvou let max a že dítě musí chodit do školy.

A nevyžádané rady jsou naprosto nepřijatelné.

Všechno má svá pro a proti pro každou rodinu. Rodiče jsou dospělí lidé a mají právo rozhodovat o sobě a svých dětech, které znají nejlépe, sami.

Mám mapu od Gordona Neufelda. Chci ji předat dál. Někdo preferuje cestu lesem, další by raději řekou, někdo chce vyšplhat na horu, další preferuje louku. Některé cesty jsou náročnější, ale můžeme je stejně volit, protože nám dávají smysl. Na každé cestě je dobré něco pohlídat, abychom nespadli do příkopu, nezakopli o kámen, nestoupli na hada.

Důležité je dosáhnout cíle, a na tom se asi všichni shodneme. Cílem je vytvořit pro dítě příznivé podmínky (vztah, cítění emocí, odpočinek a hra), aby mohlo růst, vyvíjet se a realizovat svůj vývojový potenciál.

A o tom budu psát i nadále.

P.S. Mapu lze i zahodit, a je to také v pořádku. 😉