Autor: Ksienia Majznerová Biazrukaja pro www.hrejivadeka.cz

Hned na úvod hlavní důležitá zpráva – dítěti stačí JEDEN podporující dospělý, aby zvládlo realizovat svůj lidský potenciál a úspěšně zrát. Proto maximálně pěstujeme náš vztah s dítětem, který ho následně ochrání v konfrontacích s okolím. Naše vazba bude stačit, když své strachy, bolesti a zranění zvládne přinést k nám a prožít je s námi.

Ideální situace vs. realita

Ideální vztah mezi rodičem a dítětem je založen na vedoucí, pečující a zodpovědné pozici dospělého a závislé, přijímající pozici dítěte. Dítě by nemělo pracovat na udržení citové vazby, protože jen tak může veškerou svou energii věnovat vlastnímu růstu.

Vztah mezi dvěma dospělými lidmi by měl připomínat tanec, ve kterém jeden dospělý v jeden okamžik vede a pečuje o druhého dospělého, a ten druhý dospělý péči přijímá, a v další okamžik si ty role vystřídají. Takhle funguje vztah mezi manželem a manželkou, mezi partnerem a partnerkou, mezi rodiči a jejich dospělými dětmi. Tohle je ideální vztah, který je možný mezi dostatečně zralými a neobrněnými lidmi. Nicméně realita je často jiná.

Proč se to děje?

Každý z nás má vlastní minulost, vlastní traumata, může být hluboce zraněn a obrněn. Když vidíme před sebou jiného dospělého, automaticky předpokládáme, že se bude chovat jako zralý. Bude empatický, bude soucítit, nebude impulzivní, nebude šikanovat a zesměšňovat. Bohužel, není to vždy tak.

Horší to mají muži, u kterých se často předpokládá, že „kluci nebrečí“, „chovají se jako muži“, „nejsou mamánci“ apod. Kluci si často nesmí hrát s kuchyňkou, kočárkem nebo panenkou. Často jsou jejich jemné pocity hluboce skryté a jejich emoční reakce nejsou vyvážené, protože se ve skutečnosti s vlastními emocemi nikdy nepotkali. Pro kluky je náročné dozrát, nemají k tomu podmínky, společnost na ně tlačí svými mýty o mužství.

Starší generace má rovněž vlastní jizvy, zažila toho dost, dětství měla v náročné době, kdy neměli prostor cítit, v klidu budovat vazby a zrát, tehdy to byl luxus.

Co s tím?

Jak jednat s dospělým, který je obrněn vůči jemným pocitům? Chováme se v podstatě stejně jako s nezralým dítětem. Vzhledem k tomu, že skoro každý z nás se může občas chovat jako nezralé dítě, můžeme to brát jako univerzální body.

1. Komunikujeme mimo incident, mimo emoční erupce. Jsme v klidu – můžeme jednat. Můžeme zkusit popsat emoce druhého dospělého: „Viděla jsem, že jsi byl hodně frustrovaný, když Honzík brečel. Je to náročné, viď? Také se občas takhle cítím“.

2. Přimykáme – nejdřív upoutáme pozornost, potom o něco žádáme. Tip: Pro přimykání dobře funguje oblíbené jídlo.

3. Dohazujeme dospělého dítěti a dítě dospělému. Dohazování může probíhat na různých úrovních vazby. Můžete také dát na zeď velkou fotku svého dítěte z doby, kdy bylo ještě miminko, připomíná to, že je to stále naše malé dítě a podporuje alfa instinkty rodiče (instinkt vést, pečovat a být zodpovědný).

4. Režírujeme – podrobně popisujeme, jak se dospělý má chovat v určité situaci mimo incident. My jsme měli domluveno i „tajné slovo“, které se dalo použít, když druhý zrovna na něco zapomněl. U nás to byla „Marie“. „Nezapomněl jsi na Marii?“ A znamenalo to, že vedeme dítě k marnosti a slzám místo použití automatických reakcí dle vzorců zažitých z dětství (třeba odvedení pozornosti). Můžeme režírovat i vlastním příkladem. Abstraktní „přijímání emocí“ tak dostane podobu „Broučku, spadl jsi a teď tě to bolí… Můžu tě obejmout a můžeš plakat u mě v náručí.“ místo automatického „Nebreč, nic to není.“

5. Mluvíme o tom, co se povedlo. Právě ty malé úspěchy nám dávají motivaci a naději.

6. Vysvětlujeme dospělému chování dítěte (ideálně bez přítomnosti dítěte). Pokládáme otázky. Můžeme zkusit jít víc do hloubky, třeba v dětství měl podobný zážitek, tak zkusíme zjistit, jak reagoval, jak se cítil.

7. Snažíme se navzájem podpořit, pokud vidíme, že druhý dospělý situaci nezvládá, je unavený, už nemůže emoce integrovat, můžeme zkusit převzít kontrolu nad situací. Třeba když jiný dospělý bojuje s protivůlí dítěte, můžeme nabídnout pomocnou ruku a vyřešit situaci, která hrozila explozí.

8. Snažíme se zachovat v očích dítěte alfa pozici druhého rodiče, neshazovat ho. Snažíme se být s dospělým na jedné straně, abychom nevyvolávali polarizaci vazby. Ale samozřejmě to neplatí, pokud se jedná o násilí.

Co říct dítěti? Jak reagovat na nevhodné komentáře?

Použijeme přemostění. Situaci přemostíme, když jiný dospělý říká nebo dělá něco, co považujeme za nevhodné. „Tatínek si dělal legraci.“ „Teta to nemyslela vážně.“ „Babička žertuje.“ Tím chráníme dítě a zároveň neškodíme pozici dospělého.

A co já?

Být pečujícím dospělým 24/7 nejen pro své děti, ale i pro jiné dospělé může být velmi vyčerpávající. Vyžaduje to hodně integrace, empatie, prostě zralosti. Potřebujeme mít místo, kde se někdo postará o nás, potřebujeme umět tu péči přijímat. Může to být široká rodina, masáž, kadeřnictví, atd. Také potřebujeme mít prostor pro vlastní emoce – frustraci, úzkost, naštvání. S tím může pomoct hra v jejích různých podobách, např. tvorba, hudba, procházky v lese, vaření, atd.

Můžeme vyhledat odbornou pomoc psychologa nebo psychoterapeuta, kteří pomáhají pochopit a zpracovat naše pocity v komunikaci s rodinou.Při rozhodování se zda chceme být v roli pečující alfy 24/7 bychom měli brát v úvahu i sebe.

A pár slov na konec o omezení styku.

Omezení styku je hodně radikální řešení. Ne vždy je možné, ne vždy je vhodné. Nejlepší je řídit se tím, jak se cítí dítě, jak stávající situaci zvládá. Občas reagujeme na poznámky více než naše děti. Potom stačí nedokonalosti přemostit. Dítě se přizpůsobí, naučí se komunikovat s různými lidmi a bude si užívat lásku občas nedokonalé, ale milující široké rodiny.

Jindy se děti v komunikaci naopak hodně zraní. Potom je dobré promyslet úpravu styku tak, aby byl pro dítě vhodný. S růstem dítěte se situace může měnit. Miminko, které je po hodině aktivní komunikace s rodinou přetažené, si pak ve třech letech takovou hodinu může velmi užít. Nevyspaná žena krátce po porodu může být z neustálé nutnosti přemosťování rodiny vyčerpaná, maminka tříletého dítěte už ale může mít víc energie, aby si zachovala nadhled a pomáhala hladké komunikaci.

Samozřejmě, pokud se jedná o opravdu toxické dopady, kdy se dítě hodně trápí, nemáme jinou možnost než komunikaci přerušit. Naštěstí je to docela vzácná situace.

Odborná redakce: Lina Vizelman

Korektura: Veronika Skuhrovcová

Foto: Juan Pablo Serrano Arenas přes Pexels