Kojení je krásné a nesmírně komplexní téma. Vzhledem k tomu, že se dotýká citlivých stránek mateřství, chci hned na úvod vysvětlit, z čeho vycházím. Píšu tento text jako vývojová psycholožka, perinatální psycholožka, poradkyně Neufeld Institut a zároveň jako matka tří dětí s více než osmiletou zkušeností s kojením, včetně tandemového. Znám teorii, ale především denně řeším nejrůznější situace s klientkami a procházela jsem si některými i já sama, protože jsem děti kojila o hodně déle než WHO doporučované 2 roky.

Kojení je jedním z nejintimnějších zážitků mezi matkou a dítětem. Je to zdroj potravy, útěchy a bezpečí. Existuje ale jeden aspekt, nad kterým je dobré se zamyslet, když rozhodujeme o kojení starších dětí – jejich emoční zdraví. Proč jsou tyto dvě věci spojené, pochopíte za chvíli.

Je možné, že se v textu najdete a možná to ve vás vyvolá silné emoce. Je to v pořádku. Když jsem si o tomto tématu poprvé četla, sama jsem byla naštvaná. Věřila jsem, že pro své dítě dělám to nejlepší, když jsem mu neustále k dispozici. A najednou mi někdo tvrdil opak! Ale problémy, se kterými jsem se setkávala v praxi, mi toto propojení potvrzovaly. Zjistila jsem, že heslo „kojte na požádání“ u starších dětí často přináší komplikace. Ženy pak nezřídka kojení ukončí dříve, než by samy chtěly, protože v nastaveném režimu už nemohou dál, ale nevědí, jak ho upravit, aby vyhovoval oběma.

Tak jdeme na to.

V prvních měsících je kojení na požádání většinou přímočaré – dítě má hlad, chce spát, bolí ho bříško. Hledá prs. Nabídneme mu ho. Kolem 8. až 10. měsíce ale nastává změna. Dítě je stále aktivnější v průzkumu světa a zjišťuje, že kojení je mimo jiné i úžasný způsob, jak utéct od nepříjemných pocitů, slz a frustrace, kterou svět občas přináší.

Bouchlo se? Prso.
Maminka neumožnila hodit skleněnou vázu? Prso.
Prasknul balonek? Prso.

Občas ho v tom nevědomky podporujeme, protože si myslíme, že kojení je totéž co objetí a náruč. Dítě se na prsu opravdu snadno uklidní, ale ne vždy je to jen blízkostí. Co si často neuvědomujeme, je, že dítě, které nemá prostor pro slzy, protože vždy dostane prs, nesetkává se s marností. Neprobíhá u něj proces adaptace. Nezískává zkušenost, že náročnou situaci zvládne s podporou dospělého. Začíná emoce kojením v podstatě potlačovat.

Jedno z mých dětí mi to jednou úžasně předvedlo v dialogu:

„Mami, chci pohádku.“
„A co když ti ji nedám?“
„Pak budu chtít sladké.“
„A co když to nedám?“
„Budu chtít prso.“
„A co když nedám?“
„Budu plakat.“

Plakat potřebovalo už na začátku. Cítit emoce ale bolí a existuje tolik způsobů, jak se té bolesti vyhnout… Pláč, který by emoce uvolnil, byl až poslední na seznamu, protože mu předchází střet s bolestí.

Pokud se kojení (nebo sladké, jídlo, dudlík, lahvička, televize atd.) používá jako náplast na každou bolístku, dítě nemá šanci své emoce v přítomnosti dospělého prožít. Smutek, hněv nebo frustrace jsou potlačeny a hromadí se. Dostáváme se do začarovaného kruhu: čím víc potlačené frustrace, tím víc bude dítě vyžadovat prso. Čím víc bude kojení sloužit k potlačení, tím více frustrace se bude v těle hromadit a hledat cestu ven.

Jako důsledek se může vztah převrátit. Dítě vyžaduje prso, matka je vedena dítětem a pod jeho nátlakem se vzdává…

Co s tím?

Zatímco do 8-10 měsíců dítě signalizuje potřebu a my reagujeme, později bychom měly přebírat vedení my. Znamená to, že přestaneme kojit, když to dítě potřebuje? Vůbec ne. Řídím se heslem od Gordona Neufelda: „Vyhodnotím potřebu a pak dítě povedu.“ Potřebu, nikoliv jen požadavek. Citlivější děti zpravidla potřebují víc kojení pro regulaci nervového systému. Ale i ony potřebují prostor pro slzy marnosti a smutku. Chce to z naší strany velmi jemné vedení, abychom dítě netlačily tam, kam ještě nedozrálo, ale zároveň tu a tam dopřály zažít bolest bez prsa v naší bezpečné náruči.

Kam může vést situace, kdy o kojení rozhoduje dítě?

V praxi často řeším situaci, kdy starší dítě (kolem 3-4 let a víc) svléká maminku, klidně i na veřejnosti, aby se nakojilo, kdykoliv je frustrované nebo se nudí. Maminka chvíli bojuje, ale dítě je neodbytné. Nakonec se vzdá a cítí se využívaná, bezmocná, vyčerpaná. Roste i její frustrace ve vztahu k dítěti, což dítě cítí a o to víc vyhledává prso pro regulaci. Znovu jsme v začarovaném kruhu, protože dítě, které cítí frustraci matky, bude o to víc hledat uklidnění, tedy prso. Čím víc ho matka bude chtít odstrčit, tím víc bude vyhledávat blízkost.

Teď si představme jinou situaci: Dítě je neklidné. Matka se zastaví a vyhodnotí situaci. Dojde k závěru, že i přes svou únavu dítě kojení skutečně potřebuje pro uklidnění. S láskou mu prs nabídne. Je to její vědomé rozhodnutí. Cítí se kompetentní a má situaci pod kontrolou.

Když to probírám s klientkami a jdeme do emočně obrazné terapie a metaforické reality, často zjistíme, že v první situaci se cítí jako dítě, které je dotlačeno k něčemu, co nechce. Ale děti, ani skutečné, ani naše dětské části osobnosti, nemohou vychovávat jiné děti, děti nemohou dětí vést, nemohou o jiné děti pečovat, nemohou se pro děti obětovat. Není to jejich práce. Je to práce dospělých a právě dospělého vidíme v tom druhém případě. Dospělý vnímá dítě, odhaduje potřeby a plní je, ideálně dřív než dítě o ně požádá. Pak už potřebujeme “jen” změnit to, z jaké pozice o dítě pečujeme, aby to kojení pro nás nebylo nepříjemné.

Je ironické, že navenek obě situace vypadají stejně: matka kojí dítě. Ale to, co se odehrává uvnitř matky a co cítí dítě, je naprosto odlišné. Zásadní rozdíl je v tom, kdo situaci řídí.

Teď, když o tomto úskalí kojení víte, podívejme se, jak to může vypadat v praxi. Vaše batole se udeří a pláče. Místo automatického nabídnutí prsu ho nejdříve obejměte a řekněte: „Au, to muselo bolet. Jsem tu s tebou.“ Možná zjistíte, že pouhá vaše přítomnost a pochopení stačí. Možná si bude potřebovat chvilku poplakat. Nebojte se slz. Slzy s vaší empatickou přítomností jsou léčivé. Kojení je stále jednou z možností, ale stává se vaším vědomým rozhodnutím, nikoli automatickou reakcí. Pamatujte, že emoce „umlčené“ prsem jen odkládají řešení na později.

Co dělat, pokud právě řešíte problém popsaný v článku?

Nemusíte panikařit ani hned brát dítěti prso. Začněte malými krůčky:

1. Pozorujte: Kdy dítě žádá o prso? Jak reagujete vy? Kdo o kojení ve vašem vztahu rozhoduje?
2. Ptejte se sama sebe: Pláče vaše dítě alespoň občas? Cítíte, že byste mohla zkusit nabídnout trochu víc prostoru pro slzy? Je vaše kojení harmonické? Jaké emoce ve vás vyvolává?
3. Začněte postupně: Vývojový přístup je o pomalém růstu, ne o revoluci. Buďte k sobě i k dítěti laskavá a postupujte tempem, které zvládnete.

Pokud by byl zájem, můžeme k tomu tématu udělat Q&A, stačí se ozvat v komentářích. S Linou jsme zjistily, že by to chtělo spíše knihu než článek, abychom probraly všechny aspekty kojení, a hlavně praktická řešení. Knihu psát neplánujeme, ale rády bychom vás na vaší cestě podpořily alespoň Q&A setkáním.

Pokud vás text naštval, rozumím. Nemusíte s ním souhlasit. Je to v pořádku. Před 8 lety bych byla také naštvaná.

P.S. Nějakou dobu jsem přemýšlela, proč to všechno musíme řešit. Není kojení přirozené? Je! Co může být přirozenějšího než dát dítěti prso, když o něj žádá?

Ale když jsem si představila kmen, ve kterém žili naši předci, příčina našich dnešních potíží mi došla. Miminko se od 8-10 měsíců batolilo nejen vedle maminky, ale i mezi tetami, babičkami a dalšími dospělými ze své „vesnice vazeb“. Mnozí z nich fyzicky prso nemají. Prostor pro prožití emocí v bezpečné náruči bez kojení tak vznikal zcela přirozeně.

Dnes jsme s dětmi často samy. Prso je rychlý a spolehlivý způsob, jak reagovat na dětské emoce. Proto se prostor pro adaptaci nevytváří automaticky a my to musíme řešit vědomě, často až ve chvíli, kdy nás situace začne vyčerpávat.

Dobrou zprávou ale je, že nám vývojový přístup dává naději: nikdy není pozdě a vše se dá řešit.