Být po boku— Pravá tvář empatie
Jak můžeme podpořit člověka nebo dítě, když jsou zaplavení emocemi — když právě slyšeli špatnou zprávu, procházejí obtížnou situací, nebo jsou jednoduše rozrušeni kvůli něčemu, co se na první pohled tak silnou reakci „nezasluhuje“?
Tuto otázku si klade mnoho lidí, které znám. I ti nejsoucitnější a nejlaskavější často nevědí, co říct. Jiní se pokoušejí člověka z jeho pocitů „vymluvit“ s nadějí, že se díky tomu bude cítit lépe — obvykle však bez úspěchu.
Jako párová terapeutka a konzultantka pro rodiče často své klienty vedu k podpůrným reakcím — takovým, které posilují vztahy, normalizují vnitřní prožívání druhého člověka (nebo dítěte) a vytvářejí prostor pro emocionální vyjádření. Tyto tři složky jsou podle mě základními stavebními kameny opravdové emoční podpory — něčeho, co každý člověk může nabídnout druhému. Doufám, že tento článek tyto principy srozumitelně shrnuje a může sloužit jako praktický orientační bod.
Co tedy lidé od nás skutečně potřebují — a co obvykle nepotřebují? A jakou roli v tom všem hraje empatie?
Hlavní myšlenka je tato: když k nám někdo přijde s problémem, to, co skutečně potřebuje, je empatie. Ale co obvykle dostane? To znáte — rady, osobní příběhy, snahu potlačit emoci ujištěním typu „všechno bude v pořádku“ nebo logickým rozborem, proč situace není tak hrozná. V nejhorších případech převezmou kontrolu emoce samotného posluchače a ten reaguje strachem nebo frustrací.
To se často děje — zobecním to, možná s tím nebudete souhlasit — protože jsme jako děti jen zřídka zažili, že by naši rodiče dokázali úspěšně zvládnout naše silné emoce. Často jsme byli ponecháni sami v ohromujících emočních okolnostech, které jsme si brali osobně — jak to děti přirozeně dělají. To nás zanechalo bezmocné, zraněné a bez podpory ve vlastním trápení. A tak jsme dnes jako dospělí nuceni „znovu objevovat kolo“, pokud jde o zvládání emoční bolesti druhých.
Dobrou zprávou je, že tyto dětské rány můžeme začít léčit tím, že nabídneme druhým — našim dětem, partnerům, přátelům a rodině — jiný druh přítomnosti. Čím více se snažíme reagovat jinak, tím více rosteme. A s tímto růstem přichází i schopnost nabídnout stejnou empatii sobě samým.
Vědci, psychologové a další se často neshodnou na tom, co empatie vlastně je. Pro větší srozumitelnost (a na základě přístupů Neufelda a Imago, se kterými pracuji) zde nabízím pracovní definici empatie:
Když jsem empatická:
- Chápu, co druhý cítí a proč — nebo se o to upřímně snažím.
- Zůstávám s druhým člověkem. Nepřepínám okamžitě k vlastním myšlenkám, pocitům nebo příběhům. Odkládám je na později.
- Jsem emocemi druhého zasažena, ale dokážu je odlišit od svých. Jejich pocity mě nepřeválcují ani se do mě nevplíží. Mé srdce zůstává měkké.
- Mám chuť pomoci, ale vím, že opravdová pomoc často začíná tím, že vytvořím prostor pro vyjádření.
Tento druh přítomnosti nazývá Gordon Neufeld „být po boku“, a měl by spolu s vřelostí ovlivňovat způsob, jakým pečujeme o jiné lidi. Jak vidíte, tato verze empatie je hluboce komplexní a vyžaduje vysokou míru emoční zralosti. Nabízet takovou empatii nás ve skutečnosti posouvá — a pomáhá našim emočním schopnostem růst.
Pojďme si jednotlivé složky empatie rozebrat jednu po druhé:
1. Porozumění druhému člověku
To může působit jako nemožný úkol. Ale Harville Hendrix a Helen LaKelly Hunt, zakladatelé přístupu Imago, nabízejí užitečný začátek. Začněte větu slovy „Dává mi to smysl, protože…“ a zvolte jednu ze tří cest:
A. Přijetí odpovědnosti:
Pokud se pocity týkají něčeho, co jsem udělal/a:
„Dává mi to smysl, protože uznávám svou roli v tom, co se stalo, a dokážu si představit, že to pro tebe tak mohlo působit.“
(Důležité: uznat svou roli neznamená, že přiznávám, že jsem se mýlila. Můžete mít pravdu a přesto litovat, že vaše činy měly určitý dopad.)
B. Normalizace přes vlastní zkušenost:
„Dává mi to smysl, protože jsem něco podobného cítil/a v jiné situaci a dokážu se vžít do intenzity tvého prožívání.“
(Pozor na příklady, kde byl zdrojem bolesti právě tento člověk — to může působit jako útok.)
C. Normalizace přes obecné vědomí nebo sdílené chápání:
„Dává mi to smysl, protože když někdo zažije X, je přirozené cítit Y. Podporuje to i [teorie, výzkum, kulturní nebo duchovní přesvědčení].“
Když se pokusíme porozumět druhému tímto způsobem, má větší šanci cítit se vyslyšený, pochopený, přijatý a ceněný.
2. Zůstat s druhým člověkem
To bývá nejtěžší část. I zkušení terapeuti mají někdy tendenci dávat rady nebo odklonit pozornost. Naši nejlepší přátelé mohou místo naslouchání začít vyprávět vlastní příběhy. Tyto reakce jsou běžné — ale nejsou ideální.
Carl Rogers navrhoval jinou odpověď — „aktivní naslouchání“. Nasloucháme. Přikyvujeme. Odrážíme to, co se zdá být nejdůležitější ve slovech druhého. Necháváme prostor tichu, aniž bychom ho hned zaplnili. Neodvádíme pozornost, nezlehčujeme, ani neměníme téma. Zůstáváme zvídaví, pečující a otevření. Neděláme domněnky — ptáme se, zkoumáme.
Aby nás emoce druhého nepřeválcovaly, potřebujeme i vlastní rituály a návyky pro emoční vyjádření.
3. Zůstat měkkého srdce
Zůstat měkký tváří v tvář silným emocím je otázka osobního růstu — nikoli osobnostní rys. Pro vysoce citlivé lidi je to však často obtížnější, protože jsou vnímavější k emocím druhých.
Ale kroky jedna a dvě v tom velmi pomáhají. Když chápeme, co se děje, a nebereme si to osobně, méně často se cítíme ohrožení nebo defenzivní. Můžeme emoční intenzitu druhého člověka vnímat ne jako útok, ale jako bolest, kterou se snaží zpracovat.
Pomáhá si také připomínat, že emoce nejsou nebezpečné. Na rozdíl od rozšířeného přesvědčení, že vyjádření emocí věci zhorší, Neufeld učí, že k problémům dochází tehdy, když je příliš mnoho emocí a příliš málo cítění. Když se pocity cítí a emoce vyjadřují — byť chaoticky — je to známka emočního zdraví.
4. Neměnit situaci (hned)
Když někdo blízký trpí, naše první reakce bývá pokusit se vše napravit. A ano, některé situace si zásah vyžadují — například když je dítě šikanováno. Musíme jednat, když máme odpovědnost chránit.
Ale mnoho situací — smrt, nemoc, ztráta, odmítnutí — nelze opravit. A v jiných je změna možná, ale jen ten, kdo trpí, ji může uskutečnit. Možná se na ni ještě necítí. V takových chvílích potřebuje hlavně prostor: plakat, truchlit, být naštvan a cítit nespravedlnost.
I když změna je nutná, podpůrné reakce mohou bolest zmírnit. Lidé, kterým je umožněno truchlit, méně často končí traumatizováni. Smutek bývá jedinou cestou vpřed, když je život nezměnitelný. A když musí změna přijít od samotného člověka, tlak může mít opačný účinek. Paradoxně, právě po slzách a přijetí lidé často najdou cestu dál. Neufeld to nazývá procesem adaptace — přirozenou cestou od bolesti k odolnosti.
Když s druhým zůstáváme po boku v jeho těžkých pocitech, nenecháváme ho v nich samotného — a tím mu pomáháme dojít až na druhou stranu marnosti.
Shrnutí
Empatie není rychlé řešení. Není to o tom, utišit emoce nebo vyřešit problém. Je to o bytí po boku — být s někým v jeho bolesti bez posuzování, bez spěchu a bez ztráty sebe sama.
Pokud vás tento přístup k empatii oslovil — ať už jste rodič, učitel, nebo pomáhající profesionál — můžete ocenit kurz Neufeld Institute: The Natural Roots of Empathy.
Autor: Lina Vizelman
Foto: Mimi Thian
