Příčiny, proč děti nechtějí jíst, mohou být jak fyziologické (anémie, problémy s polykáním, atd.), tak i psychologické. Jsem psycholožka, dlouhodobě se zabývám tématem stravovacích zvyků děti a chci sdílet pár úvah na téma proč děti nechtějí jíst a co s tím z hlediska vývojové psychologie.
Nejdřív o jídle obecně. Děti mají rády rituály a rutiny, proto je dobré nastavit pravidla. Malé dítě (starší než 1 rok) by mělo jíst 3 hlavní jídla denně a mezi nimi dostat svačinku (třeba nějaké ovoce nebo zeleninu). Nemělo by mít neomezený přístup k jídlu, obzvlášť k různým křupkám, chlebíčkům apod. A raději nejíst cca hodinu před hlavním jídlem. Zvyšuje to šanci, že bude mít hlad a neodmítne ho.
Dobré je mít na talíři něco, co dítě dobře zná a obvykle jí, něco neutrálního, a něco nového, pokud chceme jídlo do jídelníčku zavést. Pokud má dítě na nějaké jídlo hodně negativní reakci, samozřejmě nesmíme mu ho vyloženě „cpát“. Má právo na to, aby se mu nelíbila vůně nebo konzistence určitého jídla. Je to v pořádku. Pokud nesnáší houby nebo okurky, nemusí je jíst. Některé děti nemají rády míchané jídlo a preferují, aby ingredience byly dobře vidět. Tohle pozorují hlavně u vysoce citlivých děti, mohou být obzvlášť vybíravé, konzervativní a citlivé na kvalitu (od vůně, barvy po teplotu).
Občas děti odmítají určité jídlo z protivůle. Protivůle může být jak instinktivní odpovědi na nátlak, tak i reakcí, která pomáhá dítěti najít svou vlastní vůli. Proto je dobré mít na stole nabídku, ze které si dítě může vybrat, ale tato nabídka musí být omezená. Rovněž nekomentujeme, kolik jídla dítě snědlo, nebo naopak nesnědlo. Nechválíme, nestrašíme, nemanipulujeme, nedohadujeme se.
Děti nejedí hodně. Ani nemusí. Většinou maminky (tatínkové, babičky atd.) mají sklon nandávat dítěti jídla více, než i teoreticky může sníst. Lepší strategie je nabídnout méně a pak přidat. Na přiložené fotce je talíř maminky vlevo a talíř holčičky 2 roky a 1 měsíc vpravo. Z toho snědla všechno kromě lososa (před pár dny naopak preferovala lososa, ale tentokrát neměla chuť).
Dále trochu o vztazích. Vztah mezi dítětem a dospělým je vztah, ve kterém je dítě v závislé pozici. U jídla je to vidět nejlíp. Dítě je závislé na svém dospělém, který mu jídlo dává. Společné stolování může být skvělou příležitosti pro posilování vazby. Pokud ve vazbě existují problémy, rovněž se to může projevit u jídla. Dítě by mělo chtít jíst „z našich rukou“, dostávat od nás péči. Je dobré, pokud cítí naši jistotu. Naopak když dáváme dítěti příliš velký prostor pro rozhodování („Broučku, už máš hlad? Co bys si dal? Chceš jogurt?“), může cítit nejistotu a dokonce i úzkost.
Psychologické experimenty nám říkají, že lidé mnohém lépe rozhodují, pokud mají pár variant (třeba příchutí džemu) než pokud mají několik desítek možností. Nejistota se může projevovat právě střídáním nálad. “Chci tohle? Nebo tohle, nebo tohle? Vlastně nic nechci“, a za pět minut zopakuje to vše dokola. Je lepší tedy uvařit, pozvat ke stolu, nabídnout jídlo, které je aktuálně k dispozici („Broučku, pojď ke stolu, dáme si oběd, k obědu máme tohle a tohle“).
Pokud si dítě hraje, musíme ho nejdříve „přimknout“, obnovit kontakt a spojení, tedy zaujmout jeho pozornost, podívat se mu do oči, usmát se a počkat až si nás všimne, podívá se nám do oči, uměje se na nás. Občas abychom toho přimykání docílili, potřebujeme si chvilku s dítětem zahrát. Jíst je lepší spolu, bez telefonu, pohádek, tabletů a jiných rušivých prvků.
Pokud dítě jídlo nebude chtít, fajn, nenutíme ho. Snažíme se říct něco ve smyslu „rozumím, že jsi možná chtěl něco jiného, ale dneska máme tohle a tohle“ aby zažilo pocit marnosti. Mám doma na stole vždy nějaké ovoce a zeleninu. Přinejhorším si dítě dá nějaké jablko nebo papriku, takže se nestresuji tím, že „nic nesnědlo“.
Psychologii také probíráme ve skupině Rodičovství hrou. Vývojový přístup Gordona Neufelda.
Deborah MacNamara zatím píše novou knihu o jídle a vazbě, proto doporučím knihu španělského pediatra v angličtině:“My Child Won’t Eat“ Carlos Gonzalez.
Autor: Ksienia Biazrukaja
Foto (c) Elīna Brūviņa
