Souvisí to s vývojem emočního systému, viz obrázek. Prvními kroky ve vývoji emočního systému jsou dle Gordona Neufelda vyjádření, pojmenování, cítění. Až pak následují míchání a reflexe. Míchání nenastane dřív, než dítěti začne aktivně fungovat prefrontální kortex (zase ta magická hranice 5-7-9 a více let), reflexe přichází ještě později. Kognice a přemýšlení o emocích nepomáhá zrání tohoto systému. Dítě (a dospělý) potřebuje emoce především prožívat, vyjadřovat a cítit. Mnohem vhodnější bude tedy tvořit pro dítě podmínky pro cítění emocí než ho učit o emocích. Pohádka, ve které se přes cizí příběh dotkne vlastního strachu, že mu zemře maminka, bude lepší než povídání o tom, že „Strach je přirozená emoce, kterou cítíme, když se něčeho bojíme. A teď mi řekni, čeho se bojíš ty?“.

Představa, že si přečteme nebo dětem přečteme pár knih a budeme emočními guru nebo alespoň vyřešíme své problémy s emocemi, je hodně lákavá, ale nefunguje. Ano, něco kniha vysvětlí, ale pro růst potřebujeme cítit své emoce v bezpečném prostředí. Kognice v tom může dokonce překážet, protože bude naskakovat jako obrana.

Vědět neznamená cítit. A člověk je primárně emoční bytost. Děti dokonce žijí v přítomném okamžiku (pokud není bolest taková, že jim naskočí disociace), takže přirozeně mají všechny podmínky pro cítění tady a teď. Když jim předčasně nabízíme cvičit reflexi, přistupujeme k procesu vývoje z opačné strany, přicházíme o ten vzácný čas, kdy se může seznámit s emocemi přes cítění.

Empatii se rovněž nedá naučit pomocí knih, dítě bude přirozeně cítit soucit a chtít pečovat o ostatní, když jeho srdce bude měkké, nebude obrněné. Můžeme dlouho mluvit o předcházení šikaně a tom, jak je špatně šikanovat spolužáka, ale pokud děti nebudou cítit péči a budou obrněné vůči zranitelnosti, nebude to fungovat.

A už vůbec nemusíme učit malé děti „seberegulaci“, třeba jak mají dýchat, aby se zklidnily. Mnohem prospěšnější je být s nimi v těch emocích a nebát se jich. Pocit se přirozeně sám vyváží jiným pocitem až dítěti naskočí integrace. Tady samozřejmě mohou být výjimky, protože některé děti zapomínají v záchvatu vzteku dýchat a vhodné a přirozené bude začít dýchat spolu s nimi. Ale běžný vztek děti rozdýchávat opravdu nemusí. Spíše by potřebovaly mít zkušenost, že jsou v pořádku, že intenzivní emoce je nezabije a je ok cítit i takovou intenzitu emoce.

A pár příkladů:

Vědec, který ví o emocích spoustu věcí nemusí být vůbec emočně zralý. Může stále vybuchovat agresí, může nebýt trpělivý ve frontě… Vědět neznamená cítit.

Když vám řeknu, že adaptace je dobrá věc a měli byste ji trénovat a víc plakat kvůli tomu, co nemůžete změnit, nebude to fungovat, dokud nebudete mít ten skutečný pláč, a hlavně podmínky, abyste se toho pocitu dotkly a pocit udělal svou práci — dostal vás na jiný břeh a zahojil. Dokonce nemusíte vidět, kde se potřebujete adaptovat, dokud tam máte obrany. A když vám přesně řeknu, kde ty obrany máte, tak to stejně nepomůže, dokud pro to nenastanou vhodné podmínky.

A poslední: Kolik toho o emocích už víte a jak často na dítě stejně zvýšíte hlas?