„Čemu se bráníte, přetrvává“

 Carl Jung

Dnes chci mluvit o vině. Vina je špatně pochopený pocit. Obětní beránek. Nikdo ji nechce cítit. Je nepříjemná. Mnozí věří, že je zbytečná. Ještě víc lidí si myslí, že je destruktivní. Určitě vyvolává řadu emocí.

Skutečnost je ale taková, že vina je na rozdíl od studu velmi důležitým pocitem. Povzbuzuje nás, abychom jednali, jak nejlépe dovedeme.  Motivuje nás dělat to, co je správné. A pokud věříme výzkumu – není toxická. Vypadá to tak, že vina obráceně koreluje s psychologickou patologií.

 Navíc podle psychologa Gordona Neufelda je vina v rodičovství nevyhnutelná.  Pokud tedy není rodič proti ní hluboce obrněný. Vina přichází s odpovědností. Když jsme za někoho odpovědní, chceme, aby všechno šlapalo v jeho prospěch. Pokud nemůžeme nebo nechceme pro dítě všechno zařídit, a to i z dobrých důvodů, cítíme se provinile.

 Neznamená to, že bychom měli být vždy vedeni pocitem viny. Kdepak. Pokud dítě chce lízátko a já to nedovolím – můžu se cítit provinile, ale nemusím s tímto pocitem souhlasit. Znamená to, že pro něj musím udělat prostor. Potřebuji si dovolit cítit vinu, potřebuji ji přijmout a musím vždy, když ji cítím, zvážit, zda se tím mám nechat pohnout a něco změnit, nebo se musím adaptovat na situaci, jaká je.

 V některých jazycích prý není žádný rozdíl mezi studem a vinou – je to jedno slovo nebo se tato slova používají jako synonyma. Proto je velmi důležité tyto pocity odlišit, i když mezi nimi v konkrétní kultuře není žádný rozdíl – jsou velmi odlišné. Oba pocity mají podle Neufelda kořeny ve frustraci. Něco nefunguje, jak bych si přála. Ale stud se týká přímo mé osobnosti: „Nejsem dobrá, něco se mnou musí být špatně“.  Zatímco pocit viny je o mých činech: „Tohle bych mohla udělat lépe“. A to je něco docela jiného. V „Tohle bych mohl udělat lépe“ je vždy místo pro zlepšení nebo adaptaci. Na rozdíl od „Nejsem dobrý“, které může vést k zoufalství a depresi a souvisí s našimi hlubokými nejistotami zakořeněnými hluboko v našem dětství.

 Na sociálních sítích je tendence vyžadovat, aby nebyly prezentovány žádné články nebo informace vyvolávající vinu. Pokud například výzkum ukazuje, že kojení je pro miminka lepší, představa je taková, že není v pořádku tento výzkum zveřejňovat, protože by to vyvolalo u maminek, které nemohly kojit, pocit viny. Můj názor na to – v kontextu toho, co jsem právě řekla – je, že vina je nevyhnutelná. Je tu, aby nás přiměla udělat to nejlepší. A někdy je „to nejlepší“, co ze sebe dokážeme vydat, omezené. Omezené našimi možnostmi. Nemusíme se však vyhýbat pocitu viny.  Musíme mu naslouchat. Neznamená to, že se musíme stydět: „Když nekojím, nejsem dobrá máma.“ To je stud. Ale vědomí, že kojení je pro miminka to nejlepší, je důležité. Nemusíme se té informaci vyhýbat, abychom se vyhnuli souvisejícím pocitům viny. Tyto znalosti nám pomáhají vybrat si cestu k té nejlepší péči o naše děti. Snaha jít touto cestou, navzdory možným překážkám, je zprostředkována naším instinktem poskytnout našim dětem tu nejlepší péči. A tento instinkt nemůže existovat, aniž by k němu nebyla připojena vina pro případ, že selžeme. Nebo také pokud se našemu dítěti stane něco špatného, ​​na co jsme ve skutečnosti neměli žádný vliv – stále se cítíme provinile.

 Takže co chci říct?

 Ráda bych napravila reputaci viny. Ráda bych zde představila vinu jako pocit, kterému není třeba se vyhýbat. Jako pocit, který je třeba přijmout, což vyžaduje odvahu a zranitelnost. Jako pocit, který potřebuje prostor a je třeba s ním počítat, ale ne vždy usměrňovat naše chování směrem, který vina navrhuje, což vyžaduje velkou zralost. Optimálně bychom měli být schopni se na vědomé úrovni rozhodnout, zda vyslechneme svou vinu a změníme situaci, nebo se přizpůsobíme situaci takové, jaká je, a uroníme slzu nad tím, co mohlo být jinak. Neufeld věří, že čím více slz prolijeme, tím budeme odolnější. Naše síla je v naší zranitelnosti – ne v tom, že jsme „silní“ nebo dogmatičtí, ne v tom, že nepochybujeme o svých myšlenkách, činech, rozhodnutích…

Vina je potřebný a důležitý pocit. Ráda bych ji přijala a oslavila: „Cítím se provinile za své rodičovství – proto jsem dobrý a starostlivý rodič“.

Tady a tady (k poslechu v tomto pořadí) jsou dvě krásné přednášky Brene Brownové, velké zastánkyně zranitelnosti a badatelky studu. Myslím, že v těchto rozhovorech přináší některé velmi důležité myšlenky a informace a zmiňuje také rozdíl mezi vinou a studem.

Na zranitelnost 🥂

Autor: Lina Vizelman

Korektura : Hana Đỗ

Fotka: Julia Taubitz