Agresivní chování malých děti nás může překvapit (“Nikdo v rodině se tak nechová, všichni se máme rádi a jsme na sebe navzájem laskaví, proč je naše dítě najednou tak agresivní?”) nebo vystrašit (“Co z něj vyroste? Bude z něj agresor? Jak ho usměrnit, jak mu vysvětlit, že se to nedělá?”), ale z vývojového hlediska jde o přirozenou etapu vývoje dítěte, která vůbec není patologická. Teď jsem asi překvapila já vás. V dalším textu zkusím vysvětlit jak to tedy je a jak na agresi dítěte reagovat, abychom mu pomohli zrát.
Začnu ale tím, co je podstatou agrese. Agrese je projevem frustrace, která je hodně intenzivní a přehlcuje dítě. Gordon Neufeld formuloval koncepci kruhového objezdu frustrace, doporučuji se s ní seznámit třeba tady pro lepší pochopení odkud pochází agrese: https://rodicovstvihrou.cz/preklady/odkud-pochazi-agrese-a-neco-navic-o-adaptaci/
Malé dítě má čiré emoce a když prožívá silnou frustraci, nemůže si hlídat i to, že jiného člověka jeho projev frustrace bolí nebo mu vadí. Pro nejmenší děti to může být náročné pochopit i mimo incidenty, protože zatím vnímají svět jen ze své pozice a je to tak v pořádku. Můžeme dosáhnout potlačení frustrace a jejích projevů, když budeme dítě strašit, trestat, dělat zodpovědným za naše emoce/bolest, ale to vše škodí zdravému vývoji osobnosti a brání přirozenému vyřešení problémů agrese. Do 5-7 let dítě nemá aktivně zapojený prefrontální kortex, který později, díky správnému vývoji, bude zodpovědný za míchání různých pocitů a následně za vyvážení agrese. Víc si o vývoji dětského mozku přečtěte tady: https://rodicovstvihrou.cz/preklady/mozek-predskolaka/
Co s tím a jak reagovat?
0. Předcházet separaci, které je možné předejít a která je pro dítě příliš velká. Jedna z emocí, které separace vyvolává, je právě frustrace.
1. Předcházet erupcím energie frustrace. Emoce se v těle hromadí a musí ven, takže si můžeme hrát hry na vyjádření frustrace – házet polštáře, křičet jako pavián, tančit, dupat, mlátit… Vypozorovat, jak dítě frustraci projevuje a použít ten způsob ve hře. Pokud emoce bude vyjádřena ve hře, sníží se pravděpodobnost, že dojde k erupci. Tady máme článek o tom, co možná nevíte o emocích: https://rodicovstvihrou.cz/preklady/pet-veci-ktere-mozna-nevite-o-lidskych-emocich/
Ano, občas se to nepovede a k erupci dojde. Co teď?
2. V incidentu můžeme zkusit převést energii frustrace na jiný objekt. Třeba místo maminky mlátit polštář a kousat kousátko. Můžeme zkusit zahájit hru, ve které je polštář příšera, která na nás útočí a my se bráníme.
Ano, pokud je impulz příliš silný a dítě je fakt naštvané, nepodaří se to. Koneckonců i dospělí, když jsou hodně naštvaní, mohou po nabídce přesměrovat frustraci jinam vybouchnout ještě větší agresí. 🙂
3. Proto svým dětem jako řešení občas nabízím možnost mě bouchnout/kousnout způsobem, který mi nevadí. Například mlátit pěstičkami do mých dlaní nebo kousnout do ruky tam, kde to bude snesitelné (případně kousnout přes silnější oblečení). Takové přesměrování je pro dítě snazší, protože stále může útočit stejným směrem. Část energie jde ven a následně se dítě snáz rozbrečí.
Výchova hned v incidentu nemá smysl, navíc dítě pravděpodobně i bez opakovaného vysvětlení moc dobře ví, že kousat a bouchat do lidí není fajn, ale v incidentu je emocemi naprosto přehlceno a nemůže si pomoct. Můžeme s dítětem promluvit později, až nebude tak rozrušeno a obnovíme vřelost našeho vztahu. Naším cílem v incidentu je, pokud možné, nechat emoce plynout a zachovat s dítětem vztah.
Chci rovnou uznat strach, že pokud dítěti dovolím na sebe fyzicky útočit, nikdy nezjistí, že je mi to nepříjemné a nenaučí se respektovat moje hranice. Nemáme zkušenost s přirozeným vývojem, proto se můžeme bát, že něco zanedbáme. V praxi není možné dítě něčemu naučit ve chvíli, když ho ovládají silné emoce. Pro učení malé dítě potřebuje kontext aktivované vazby a odpočinek ve vztahu. Navíc dítě časem samo začíná chápat, že jiní lidé mají vlastní emoce, že jejich chování může ostatní dost ovlivnit. Začíná cítit empatii, soucit, zodpovědnost. A to už stačí k vyvážení frustrace.
Pokud emoční vývoj bude pokračovat podle plánu, tak o něco později, zpravidla ve 3-4 letech, začneme pozorovat projevy verbální agrese. Rodiče mohou být „nejhorší na světě, nechci vás vidět“ a sourozence může chtít „vyhodit do popelnice“. Jsou to rovněž projevy frustrace a s nimi můžeme čekat na snížení fyzické agrese. Neměli bychom proto ty projevy zakazovat. „Jsi teď na mě hodně naštvaný/a“ je dobrá odpověď na takový verbální útok.
Pozor! Když budeme projevy agrese plošně zakazovat, mohou dostat podobu autoagrese – dítě začne být agresivní směrem k sobě. Častými příklady autoagrese může být, že dítě bouchá samo sebe nebo sebou o věci (zeď, podlaha), sebenenávist, sebepoškozování…
Další věc je naše vnímání situace. Jako rodiče můžeme prožívat chování dítěte, ať fyzické projevy agrese nebo verbální projevy, jako spouštěče. Mohou v nás vyvolávat silné emocionální reakce. Můžeme se cítit napadení, dokonce znásilnění. Můžeme si myslet, že dítě testuje naše hranice a potřebujeme ho naučit naše hranice respektovat. Není to tak. Více o respektování hranic si můžete přečíst tady:
Dítě opravdu nemá žádnou agendu – jen impulzivně vyjadřuje svou emoci, zbytek je naše kognitivní interpretace jeho chování. A s tím můžeme jít do hlubšího zkoumání svých prožitků. Například proč vyjádření emoce malým dítětem vnímáme jako absenci respektu nebo jako znásilnění? Proč náš mozek na útok malého dítěte malými pěstičkami reaguje jako na hrozbu našemu životu s příslušnou reakci?
Prvním krokem ke zralému emocionálnímu systému je vyjádření. Je mnohem snazší nechat malé dítě vyjádřit své agresivní impulzy, než pak řešit fyzické útoky velkého dítěte. Ideálně potřebujeme aby dítě bylo dost emocionálně zralé před nástupem puberty, kdy se věci ještě víc komplikují záplavou emocí spojenou s dospíváním.
Autorka: Xenie Majznerová
Odborná redakce: Lina Vizelman
Korektura: Hana David
Foto: Unsplash
