Rozdělila bych příčiny fobií u dětí do dvou skupin: 

Jednu skupinu budou tvořit situace, ve kterých existuje zjevný důvod k fobii, například, dítě se leklo psa, před kterým nemohlo utéct, a došlo k traumatizaci – emoce se v těle zasekly a teď pokaždé, když dítě vidí psa, cítí velký strach a snaží se utéct nebo schovat. Tam můžeme mluvit o spouštěčích, věcech, vjemech, situacích, které reakci vyvolávají, a o práci s traumatem. 

Druhou skupinu tvoří situace, kdy člověk cítí strach, ale nemůže pojmenovat zdroj alarmu. V tomto případě jeho mozek může zvolit cokoliv jako příčinu strachu, a všechen ten strach a alarm vyjádřit v tomto směru. Tak se můžeme potkat s fobii psů, hmyzu, tmy, příšery pod posteli a dalších objektů nebo situací, které se nám, dospělých, zdají být bezpečné. Není to příšera pod postelí, která dítě straší, jen to strach dítěte, který vytváří tu příšeru pod postelí.

Ani v jednom případě bych se nesnažila naschvál vystavovat dítě tomu, čeho se bojí, ale zároveň bych se nesnažila dítě za každou cenu ochránit před strachem. Používala bych svou intuici a zkoušela odhadnout situace, kdy emoce dítě může vyjádřit a prožít, zatímco je přijímám a zajišťuji bezpečí, a kdy bude jeho nervový systém přetížen a bude hrozit retraumatizace. Nesnažila bych se dítě přesvědčit kognitivně o tom, že “tento pejsek je malý a nekouše, neboj se ho” nebo “žádná příšera pod posteli není” a netlačila bych ho, aby pejska šlo pohladit, vždyť je malý a roztomilý, a vyplo konečně světlo. Bereme pocity vážně a podporujeme jejich vyjádření a cítění v bezpečném prostředí.

Fobie, u kterých známe původ (práce s traumatem) 

Podporujeme dítě ve vyjádření emocí, protože trauma jsou emoce, které nebyly vyjádřeny včas. Může to být alarm, frustrace, snaha utéct z nebezpečné situace do bezpečí vztahu. Podporujme hry, které dítěti pomáhají tyto emoce prožít v bezpečném prostředí. O hrách hodně píše Aletha Solterová v knize „Hry šťastného dětství“. V případě silného traumatu je vhodné situaci konzultovat s odborníkem.

Fobie, u kterých neznáme původ (práce s alarmem) 

I když tyto fobie vypadají dost nepříjemně a mohou mít velký vliv na běžný život člověka. Nicméně z vývojového hlediska to není tak patologické a jedná se o nejlehčí formu problém s přebytkem alarmu. Dítě je schopno cítit strach, ale jeho mozek přenesl strach ze skutečné příčiny na tu, která nebolí až tak moc. Fobie nám říká, že toho strachu je prostě moc, skutečná příčina bolí, proto dítě nemůže své emoce zpracovat. Proto i tuto fobii bychom měli brát vážně a nesnažit se dítě přemluvit, že se má cítit jinak.  

Zdrojem alarmu je u malých děti především separace. Druhy separace najdete ve článku „Různé tváře separace“.

Možná se v životě dítěte něco stalo: narodil se sourozenec, zemřel pejsek, šlo do školky. Nepotřebujeme to nutně vědět, ale můžeme se nad tím zamyslet. Každopádně, pokud vidíme, že dítě má fobii a je plné alarmu, potřebujeme separaci snižovat, kde to půjde, a tam, kde to nejde, separaci přemosťovat. Posilujeme také vztah s dítětem, protože je přirozenou ochranou dítěte před zraněním. 

Můžeme s dítětem hrát hry, ve kterých bude prožívat separaci a dotkne se alarmu v bezpečném prostředí – na schovku, na honěnou. Nebo naopak hry, které poskytují pocit bezpečí a domova – stavět bunkry, zabalit dítě do deky a rozbalit ho jako dáreček atd. V knize Hra šťastného dětství je fobii a úzkosti věnována 8 kapitola. Další nápady na hry jsou ve článku „Hry pro zmírnění stresu a úzkosti u dítěte„.

Jednou z dalších cest pro zpracování alarmu v těle jsou slzy. Když dítě může brečet, protože se něčeho bojí, když může být smutné, protože mu zrovna chybí rodič, alarm se nebude hromadit. Pro cítění smutku dítě potřebuje bezpečné prostředí a podporu dospělého. Můžeme mu pomoct smutnou hudbou, příběhem, ukolébavkou.  

Snižování alarmu nějaký čas trvá, ale často se mě rodiče také ptají, jak reagovat v okamžiku, kdy se dítě stěžuje, že se bojí. 

Navrhuji variantu, která neneguje pocit, který dítě sdělilo, ale poskytuje právo ho cítit a prožívat v bezpečném prostředí spolu se svým dospělým:
– Jsem s tebou. Se mnou se můžeš v bezpečí bát.

Autorka: Xenie Biazrukaja Majznerová
Editor: Lina Vizelman
Foto: 🇸🇮 Janko Ferlič