Někdy rodiče* tuší, že je ze školy pozvou na schůzku kvůli nevhodnému chování jejich dítěte, ale pokud se to dříve  nikdy nestalo, může to být šok. V každém případě jsou takové zprávy velmi znepokojivé a vyvolávají pocity bezmoci či zmatení: „Co mám teď dělat? Jak navést dítě na “správnou” cestu?”

*Rodičem zde nazývám toho, kdo dítě vychovává – ať už je to přímo rodič, pěstoun, babička nebo opatrovník.

Učitelé si mohou stěžovat například na to, že se dítě špatně učí, je nepozorné, neposlouchá, nechá se snadno rozptýlit  a/nebo vyrušuje ostatní, nevydrží sedět, aniž by se ošívalo, je agresivní nebo šikanuje.

Obvykle se od rodičů vyžaduje nebo se od nich očekává, že podniknou určité kroky, aby zabránili svému dítěti v takovém chování. Rodiče pak mohou dítěti nadávat, poučovat ho, vysvětlovat, prosit, slibovat něco za dobré chování nebo naopak vyhrožovat, že ho připraví o jakákoliv privilegia. V některých případech je dítě diagnostikováno a chování je regulováno léky. Ale ani to často nepomůže. Pak vyvstává otázka: jak mohou rodiče korigovat chování svého dítěte ve škole?

Zde bych chtěla zdůraznit, že možnosti rodičů, co mohou pro své dítě ve škole udělat, jsou většinou spíše omezené. Je těžké ovlivnit chování člověka, zvláště takového, který se nemůže ovládat, pokud nejsme poblíž.

Zaměstnanci školy si zase často neuvědomují, jak je chování dětí ovlivněno tím, co se s nimi ve škole děje. Spolužáci mohou ublížit, aniž by si to uvědomovali, zejména dítěti, které je orientované na vrstevníky a ne na dospělé. Dospělí nejsou vždy nablízku, aby dítě podpořili. Také samotné studium, dlouhé hodiny v lavici, snaha o soustředění, starosti se známkami, zkouškami nebo reakce učitele mohou dítě ovlivnit.

Učitelé mnohdy nevědí, že jejich vlastní vztahy, jak s jednotlivými studenty, tak s celou třídou, jim dávají obrovskou moc pomoci i těm studentům, jejichž nevhodné chování je důsledkem něčeho, co se děje v jejich osobním životě – mimo školu.

Pokusím se stručně sepsat, co mohou učitelé i rodiče pro své dítě udělat.

Za prvé, je pro mě důležité říci, že důvodem nepřijatelného chování dítěte je vždy jeho emoční stav. Úkolem dospělých, kteří se o toto dítě starají, je proto obnovit jeho pocit bezpečí ve škole.

Role rodičů

Rodiče mohou svému dítěti pomoci tím, že rozpoznají ty okamžiky v jeho rodinném životě, kvůli kterým dítě prožívá separaci od toho, kdo nebo co je mu drahé, a eliminují ji. Mohou to být velké i malé ztráty, velké změny, nejistota ve vztazích s blízkými nebo fyzická absence či nedostatek kontaktu s nimi, disciplína založená na přerušení vztahů, odebrání něčeho, co je dítěti drahé a podobně.

Pokud není možné separaci odstranit, je nutné ji přemostit. Hodit most přes propast, který pomůže dítěti vidět a cítit kontakt s tím, co ztratilo nebo se bojí ztratit. Přemostit odloučení od rodičů během školy může například řetízek, hračka po rodičích, jejich fotografie v kapse nebo v medailonu.

Rodiče, nebo ti, kteří dítě vychovávají a jsou jeho hlavní vazbou, ho mohou dohazovat učiteli  a učitele dohazovat dítěti, čímž pro dítě vytvářejí nové vazby, v jejichž kontextu se bude cítit bezpečně a ve škole se bude mít na koho spolehnout. Pod pojmem dohazování mám na mysli rituál vytváření nového vztahu tím, že se ujmeme role prostředníka a řekneme jedné osobě to dobré, co víme o druhé. Dohazování může dokonce probíhat automaticky, pokud dítě vidí dobrý vztah mezi rodičem a učitelem a naopak.

Rodiče mohou také pomoci svému dítěti vyjádřit své pocity po škole. Nejjednodušší je strávit s dítětem dostatek času o samotě, aby nám mohlo vše říct. Můžeme ho dokonce vyzvednout ze školy na oběd, abychom si popovídali. Dalšími způsoby, jak vyjádřit pocity, je společný zpěv, kreslení, tanec, hraní s míčem, modelování z hlíny, hra s panenkami, schovávaná, hra na babu, polštářová bitva a tak dále.

Knihy, které mohou pomoci: „Rest.Play.Grow“ – pro rodiče předškoláků a žáků základních škol do cca 4. třídy. „Držte si své děti“ – pro rodiče teenagerů a dětí všech věkových kategorií, pro které jsou vrstevníci větší autoritou než dospělí.

Role učitele

Učitelé a další zaměstnanci školy mohou pro své žáky udělat hodně. Nepotřebují přitom chápat odkud se berou emoce, které vedou k problémovému chování, ale je velmi důležité si přítomnost těchto emocí uvědomit. Když víme jaká emoce dítě ovládá, je jasné, jak mu lze pomoci. Kniha, která dobře popisuje, co stojí za jednotlivými typy problémového chování a co takové dítě potřebuje: „Reclaiming our students.“

To nejdůležitější, co může učitel dětem dát, je bezpečný vztah z pozice vedoucího, starostlivého a zodpovědného dospělého. Tato pozice umožní dětem odpočívat v přítomnosti „svého“ dospělého a učit se. Hravost a vstřícnost učitele má zásadní vliv na pocit bezpečí žáků ve třídě.

Učitel navíc může pro dítě stavět mosty přes neúspěchy a problémy s chováním. Může dávat najevo, že i přes to, že některé způsoby chování jsou nepřijatelné, vazba na učitele je neotřesitelná. Odmítání vrstevníky, odloučení od rodičů – to vše může učitel přemostit, a tím pomoci dítěti se držet těch, kdo jsou mu drazí.

Dítě, které je předmětem šikany, je nutné účinně chránit a vytvářet pro něj bezpečí v prostoru školy. Nemusíme čekat, až se nám podaří napravit vztahy s těmi, kdo dítě šikanují. Musíme být kreativní a najít způsob, jak ochránit poškozeného hned teď. Můžeme mu dát úkol, aby pomáhal ve třídě či v knihovně o přestávkách, převést ho do jiné třídy nebo najít jiný způsob, jak dítě fyzicky ochránit před potenciálně nebezpečnými událostmi.

Víra v dobré úmysly a potenciál dítěte i celé třídy může vést děti směrem k chování, které toto přesvědčení potvrzuje.

Schopnost pravidelně vyjadřovat své emoce společensky přijatelným způsobem pomůže dětem lépe zvládat emoční stres v jejich životě.

Děti, které vykazují problémové chování, potřebují více úsilí od dospělých pro udržení vztahu s nimi, více tepla a pozornosti od svých opatrovatelů, přestože se často budou jevit jako nejsilnější a nejsamostatnější děti ve třídě.

Rodina a škola tak mohou společným úsilím dítě obklopit péčí, poskytnout mu ve škole pocit bezpečí a vytvořit podmínky potřebné pro učení a růst. A potom problematické chování zmizí “samo”.

Autor: Lina Vizelman 

Korektura: Hana Somrová