Často se mě rodiče ptají na to, jak správně dítěti nastavit hranice, co dělat, když dítě zkouší hranice, a jak reagovat, když je nerespektuje. Existuje pár důvodů, proč výraz “zkoušení hranic”, „nastavení hranic“ nerada používám, když mluvím o dětech:
- Metafora “zkoušení hranic” předpokládá konfrontaci. “Zkouška hranic, útok na hranice, překročení hranic, nastavit hranice, bránit své hranice”. S tématem hranic úzce souvisí boj a válka. To je poslední, co ve vztahu s dítětem chceme.
- Výraz „testování hranic“ nám nic neříká o tom proč se dítě takhle chová, takže nemůže nám poskytnout vodítko k řešení situace.
Je to přirozená dětská zvědavost a zkoumání, jak funguje svět? Únava? Hlad? Nebo energie frustrace, která se zasekla na změně toho, co nefunguje? Nebo touha po blízkosti? Neklid kvůli příliš silnému alarmu? Nebo možná je to projev protivůle? Nebo zvýšená úzkost a pokus o převzetí vedoucí pozice ve vztahu, protože jinak je ta úzkost nesnesitelná (tzv. dítě v alfa pozici)? Tolik variant, a každá bude vyžadovat i jiné řešení. Při řešení incidentu se snažíme vždy o zachování důstojnosti nezralého dítěte.
- Zkoušení předpokládá určitý vědomý záměr. Ale mozek malého dítěte je řízen čirými emocemi. Jednou emocí v jeden okamžik času. Jejich prefrontální kortex, který je zodpovědný za schopnost zvažovat dlouhodobé důsledky a kontrolovat impulzy, se začne aktivně prokrvovat a vyvíjet až v 5-7 letech, pokud má k tomu vhodné podmínky. U vysoce citlivých dětí to nastává ještě později, cca v 7-9 letech, u hypercitlivých v 9-11 letech a dál. Takže malé dítě, které opakovaně dělá něco, co se vám nelíbí, a nereaguje na zákazy, má jenom a pouze nezralý mozek. Nejedná se o absenci respektu k vašim hranicím. I kdyby chtělo, nemůže brát vás v úvahu bez potlačení sebe.
- Když hranice “bráníme”, snadno se můžeme vzdát své pozice vedoucího a pečujícího dospělého. Dítě se dostává do vedení, aktivně na hranice útočí, dospělý na chování dítěte pouze reaguje. Hrozí tu i zaseknutí rodiče v prosazování vlastní vůle. Můžeme začít prosazovat určité řešení, pravidlo, “hranici”, jen proto, že “jsem to přece řekl/a” nebo „to se takhle dělá“. Ztrácíme v procesu flexibilitu reakcí a napojení na dítě.
- Často se rodiče bojí, že když se jednou podvolí a dítě “hranici” překročí, tak to dítě bude využívat víc a víc a přestane rodiče respektovat a poslouchat, bude chtít dělat vše po svém a prosazovat své všemi možnými způsoby. Není to pravda. Když rodič mění svoje rozhodnutí ze své pozice pečujícího zodpovědného vedoucího dospělého, nikoliv proto, že se bojí emocí dítěte, můžeme být v klidu a rozhodovat podle situace.
Asi se mě teď budete chtít zeptat, co s tím? Jak se dítě hranice pochopí, když ho s nimi nebudeme konfrontovat, když je nebudeme nastavovat a nebudeme jim učit. Tajemství je v tom, že hranice jsou plodem zrání. Tvoří se přirozeně. Ale předtím, než dítě začne brát v úvahu cizí hranice, musí začít vnímat ty svoje. Co jsem já, co nejsem já? Co je moje, co není moje? Kdo jsem? Co cítím? Až pak do rovnice přidá jiné lidi. Nemůžeme brát v úvahu hranice jiných lidí, dokud necítíme ty svoje.
Co, když místo „zkoušení hranic“ začneme mluvit o „zkoumání světa“, „projevech frustrace“ nebo „projevech protivůle“, případně jiných dynamikách, které u děti budeme pozorovat? Co když místo „nastavování hranic“ budeme pro ně „tvořit bezpečný prostor“?
Autorka: Ksienia Majznerová Biazrukaja
Foto (c) Suki Lee, Pexels.com
