Co dospělí mají na myslí, když říkají, že dítě testuje hranice? Zeptala jsem se několik svých známých a dostala následující odpovědi:

“Dělá čím dál větší blbosti a čeká, co já na to… Jestli to ještě dovolím, nebo už ne.”

Lenka

“Dělá, co zrovna chce, i když si rodiče myslí (a asi již to dítěti opakovaně říkali) že to dělat nemá. A má z toho fakt legraci”

Martina

Také to znáte? Štve vás takové chování? Zda se vám, že vás dítě vůbec, ale vůbec nerespektuje, když “zkouší hranice”?

Mozek malého dítěte je řízen čirými emocemi. Jednou emocí v jeden okamžik času. Jejich prefrontální kortex, který je zodpovědný za schopnost zvažovat dlouhodobé důsledky a kontrolovat impulzy, se začne aktivně vyvíjet až v 5-7 letech, pokud má k tomu vhodné podmínky, a u vysoce citlivých dětí až v 7-9 letech.

Výraz „testování hranic“ nám nic neříká o tom proč se dítě takhle chová. Je to přirozená dětská zvědavost a zkoumání, jak funguje svět? Únava? Hlad? Nebo zaseknutá frustrace na prvním výjezdu kruhového objezdu frustrace, na změně toho, co nefunguje? Nebo touha po blízkosti? Neklid kvůli příliš silnému alarmu? Nebo možná je to projev protivůle? Nebo zvýšená úzkost a pokus o převzetí vedoucí pozice ve vztahu, protože jinak je ta úzkost nesnesitelná (tzv. dítě v alfa pozici, nebo alfa-dítě)? Tolik variant, a každá bude vyžadovat i jiné řešení. Při řešení incidentu se snažíme vždy o zachování důstojnosti nezralého dítěte.

Občas se nám může zdát, že se jedná o prosazování vlastní moci, ale protivůle nezralého dítěte není o jeho silné vůli, je to zaseknutí v instinktu, který tvoří odpor proti vůli dospělého. Není to o tom, co chce dítě, ale o tom, že nechce to, co po něm vyžadují jiní. Není to ani tvrdohlavé dítě, ale dítě, jemuž chybí adaptace a jehož vazba je ten okamžik slabší než instinkt odporovat. Není to dítě, které rozkazuje, ale dítě, které je tak úzkostné, že se snaží ovládat svět a dospělé okolo.

Testování hranic také předpokládá konfrontaci. Někdo ty hranice testuje, a někdo je nastavuje a brání. Když mluvíme o konfrontaci, vzdáváme se své pozice vedoucího a pečujícího dospělého, hlavní roli tu začíná hrát dítě. Dospělý na chování dítěte reaguje a snaží se hranice bránit. Zároveň tu hrozí zaseknutí ve vlastní protivůli, kdy prosazujeme vlastní řešení nikoli proto, že je pro ten okamžik nejlepším řešením, ale proto, že “jsem to přece řekl/a, tak mě má poslouchat”. 

Když dítě z nějakého důvodu nemůže přijmout naší vedoucí pozici a snaží se prosadit svou, může to rovněž vést k chování, kterému se říká „testování hranic“. Vztah mezi rodičem a dítětem není partnerský, ale hierarchický, ve kterém rodič dítě vede, pečuje se o něj, je za dítě zodpovědný, a dítě tuhle péči a zodpovědné vedení přijímá. Právě proto nás tak moc rozčiluje, když dítě neposlouchá, jde to proti instinktům. Ale rodičovská moc se nerodí ze samotného postavení rodiče. Podrobně o tom píše Gordon Neufeld spolu s Gaborem Maté v knize „Držte si své děti“ (kapitola 4).

„Jak už jsem uvedl, jde tady v rámci diskuse o výchově dětí a vazbách skutečně o spontánní rodičovskou autoritu. Tato přirozená, zdravá forma autority nevyužívá nátlaku ani síly, nýbrž vzniká samovolně, díky správně fungujícímu vztahu mezi rodiči a dětmi. Rodičovskou moc získáváme, když pouto mezi námi a dětmi je přirozené a funkční, a dostavuje se bez námahy, předstírání nebo tlaku. Právě v situaci, kdy nám tato moc chybí, se můžeme uchýlit k využití síly. Čím více moci máme coby rodiče, tím méně síly potřebujeme využívat v rámci každodenní výchovy. Na druhou stranu, čím méně moci máme, tím více nás to nutí zvyšovat hlas, zpřísňovat svoje jednání, ohánět se výhrůžkami a hledat různé páky, jimiž bychom děti přiměli plnit naše příkazy. Ztráta moci, kterou pociťují dnešní rodiče, vedla k zaměření rodičovské literatury na různé metody a techniky, jež by v téměř jakémkoliv jiném prostředí byly vnímány jako výhrůžky či uplácení. Takovéto známky a projevy bezmoci maskujeme pomocí eufemismů, jako je například „odměna“ nebo „přirozené následky“.“

Gordon Neufeld, Gabor Maté „Držte si své děti“

Často se rodiče bojí, že když jednou povolí, tak to dítě bude využívat víc a víc a přestane rodiče respektovat a poslouchat, bude chtít dělat vše po svém a prosazovat své všemi možnými způsoby. Není to pravda. Když rodič mění svoje rozhodnutí ze své pozice pečujícího zodpovědného vedoucího dospělého, nikoliv proto, že se třeba bojí slz dítěte, nebude to vést k tomu, že dítě se bude vždy snažit prosadit své.

Potřebujeme zachovávat nadhled a analyzovat situaci, abychom mohli pochopit čím je chování vyvoláno a tím pádem rozhodnout jak ho řešit.

Autorka: Ksienia Majznerová Biazrukaja
Foto Stephen Andrews přes Pexels