Žárlivost je složitý pocit. Prožíváme ji bolestivě. Trápíme se s ní o samotě, nebo ji nějakým způsobem vyjadřujeme vůči objektu žárlivosti, což často vede ke konfliktu. Zdá se, že to je zbytečné a není z toho žádný užitek.
Ráda bych vystoupila na obranu žárlivosti. Chtěla bych tento pocit rehabilitovat v očích veřejnosti, vyjmout ho z černé listiny, jak jsem se to již kdysi pokusila udělat s pocitem viny.
Jako zastánce vývojové teorie věřím, že každý pocit má vlastní roli v lidské psychice. Proč by náš mozek vynakládal tolik úsilí na zpracování pocitů, pokud nejsou nutné?
Žárlivost vzniká, když dojde k souhře dvou podmínek:
První podmínkou je, že prožíváme separaci od člověka, ke kterému máme citovou vazbu. Tato separace, podle definice psychologa Gordona Neufelda, může být skutečná, domnělá nebo očekávaná. Fyzická nebo psychická. Chceme ve vztazích cítit touhu blízké osoby být s námi, podobat se nám. Potřebujeme cítit sounáležitost s ní, svoji důležitost pro ni, důvěřovat jí. Cítit její vřelost a péči. Mnozí potřebují cítit, že o ně má blízký člověk zájem, a také touhu blízkého člověka sdílet, co se uvnitř něho děje. Pokud se nám zdá, že některá z těchto potřeb blízkosti není naplněna, cítíme separaci. Primární emoce separace, podle teorie Neufelda, jsou alarm, frustrace, stud a snaha o získání blízkosti. Tyto emoce, kromě studu, jsou nutné k obnovení spojení.
Druhou podmínkou je skutečná nebo domnělá konkurenční citová vazba. Když se nám zdá, že existuje někdo jiný, s kým si naše blízká osoba naplňuje potřeby, které nejsou uspokojeny v našem vztahu. Pak vzniká žárlivost.
Co je to žárlivost?
Zdá se, že zde se názory vědců rozcházejí. Někteří považují žárlivost za primární emoci, nebo dokonce za instinkt. Jiní tvrdí, že obsahuje kognitivní a kulturní složky. Brené Brown ve své knize „Atlas srdce“ píše, že žárlivost není emocí, ale kognitivní interpretací primárních emocí. Jinými slovy, podle jejího názoru je žárlivost pocitem – tím, čím se stává emoce, když dosáhne našeho vědomí. Pokud zkombinujeme teorii Neufelda a závěr Brené Brown, vychází nám, že při setkání se separací vznikají v našem těle primární emoce separace, které jsem zmínila výše. Následně, při existenci skutečné nebo domnělé konkurenční citové vazby, jedním z pocitů, které můžeme vědomě vnímat, je žárlivost.
Proč potřebujeme žárlivost?
Většina vědců se shoduje, že cílem žárlivosti je chránit významné vztahy.To je dle mého názoru zcela důstojný a důležitý cíl. Dále bych dodala, že žárlivost nás upozorňuje právě na separaci, kterou cítíme vůči blízkému člověku, a na naše potřeby, které nejsou uspokojeny ve vztahu s ním.
Například pokud žárlím na manžela kvůli jeho přátelům nebo sportovním aktivitám, kterým věnuje svůj volný čas, možná mi chybí společně strávený čas s ním nebo pocit důležitosti v našem vztahu. Pokud žárlím na svou blízkou přítelkyni, protože má hodně společného s jinou kamarádkou a vidím, jak si užívají svou podobnost, upozorňuje mě to, že vnímám naši odlišnost jako separaci, možné ohrožení vztahu a že mám strach z její ztráty.
Aby žárlivost skutečně efektivně plnila tři zmíněné funkce, je nutné k ní vědomě přistupovat u sebe i u druhých. Ve výše uvedených případech by automatické chování vycházelo z emoce separace. Mohla bych reagovat na obě situace zvýšeným alarmem, který by se projevoval například jako problémy se spánkem. Mohla bych reagovat agresí vycházející z frustrace – obviňováním, sarkasmem, ignorací. Třetí možností je zvýšená snaha o blízkost, například pokusy změnit se, abych byla lepší než konkurent, nebo vyhledávání blízkosti jinde. Nevěra, alkohol, nákupy nebo totální ponoření do práce – to jsou pouze některé z projevů depersonalizované snahy o blízkost. Také bych se mohla topit v pocitu studu – nemají mě rádi, protože nejsem dost dobrá.
Když si uvědomím, že na svého manžela žárlím, protože cítím ve vztahu separaci, neboť spolu netrávíme dostatek času, pomůže mi to vyjádřit mu své potřeby a pocity, aniž bych ho obviňovala. Pak se zvýší pravděpodobnost, že společně najdeme způsob, jak uspokojit mou potřebu blízkosti, aniž by on přišel o uspokojení svých potřeb s přáteli nebo sportem. Takovým řešením může být například pravidelné trávení společného času. Důležitá je samozřejmě i partnerova uvědomělost. Jestliže bude žárlivost vnímat spíše jako touhu chránit náš vztah, než jako mou snahu jej ovládat, pomůže mu to vyjít mi vstříc.
Pokud si dokážu uvědomit, že na svou kamarádku žárlím kvůli naší odlišnosti, pomůže mi to zůstat s ní v kontaktu i přes žárlivost. Možná najdu ve své minulosti případy, kdy odlišnost vedla k opuštění. Možná si připomenu, že kromě podobnosti nás s kamarádkou spojuje i mnoho dalších věcí, například společná práce, citová a psychická blízkost, důležitost, vzájemná péče a podobně.
A budu-li navíc schopná říct jí o své žárlivosti a současně mě kamarádka s úsměvem a pochopením vyslechne, aniž by se mého pocitu zalekla, nebudu mít potřebu se od ní distancovat kvůli nevyřčeným skrytým pocitům. Koneckonců tajemství před blízkými mohou sama o sobě vést k ještě většímu pocitu separace na psychické úrovni.
Dialog imago je určitým nástrojem, který může pomoci dosáhnout správné úrovně uvědomění. Navíc nás může naučit vyjádřit vlastní pocity a přijímat vyjádření pocitů druhého způsobem, který nám umožní slyšet se navzájem a mluvit pouze o sobě, aniž bychom útočili nebo se bránili.
A žárlivost je jen pocit (případně instinkt, nebo emoce). Není negativní ani nebezpečná. Může nám pomoci nejen chránit vztahy, ale také napovědět, jak je můžeme posílit.
Na žárlivost 🥂.
Překlad: Darina Matvějeva
Redakce: Hana Somrová
Foto: Shelby Deeter
