Žijeme ve světě stereotypů a hodně z nich jsou o malých dětech. Předpokládáme, že mají stejnou psychiku a způsoby uvažování jako my, že jsou prostě malí dospělí. Známe výrazy jako „Rodiče tančí jak jim děti pískají”, “Rodiče skáčou kolem dítěte”, „S tebou už to dítě pěkně cvičí.” atd. Pokud se však podíváme, co se skrývá za chováním, které máme tendenci nazývat „manipulací“, možná uvidíme zcela jiný obrázek.

Manipulace je podle psychologického slovníku „vědomé úsilí využívat nebo ovládat jiné“. Můžeme předpokládat, že pro úspěšné naplánování manipulace musí být dostatečně vyvinutá prefrontální mozková kůra, a ta teprve začíná aktivní vývoj v 5-7-9 letech dítěte. Dítě musí být schopno brát v úvahu jiné lidi a jejich zájmy, a zároveň své zájmy, promyslet své jednání a metody, kterými chce dosáhnout svého cíle – a nejlépe tak, aby si toho manipulovaná osoba nevšimla. Dítě, které sotva manipuluje svými rukami a teprve se učí jak zavázat tkaničky, držet propisku nebo vyčistit si zuby, prostě nemá tak vyvinutý mozek, aby zvládalo vědomou promyšlenou manipulaci. Malé děti nedokážou cítit několik pocitů najednou (prefrontální mozková kůra je opět nedostatečně vyvinutá), nedokážou se soustředit na několik věcí v jednom časovém okamžiku, natož aby byly schopné propočítat kroky a vzít v úvahu všechny strany pro úspěšnou manipulaci.

U lidí neexistuje žádný manipulativní „instinkt“. Novorozenec pláče a chce být chován, ne proto, že je rozený manipulátor. Neumí ještě dobře „manipulovat“ vlastníma rukama a nohama, chytit hračku a pohybovat ve směru, kam chce… Chtít být v náruči je jeho potřeba, nic víc. Dítě nechce za maminkou u doktora, protože je manipulátor, ale protože se u maminky cítí v bezpečí a je to jeho přirozená potřeba.

Odlišovala bych také vývojové potřeby dítěte (vazba, cítění emocí, odpočinek a hra) a jeho požadavky (další sušenka, nová hračka atd.). Potřeby naplnit musíme, protože nám na vývoji dítěte záleží. Bohužel, i naplňování potřeb může být ve společnosti bráno jako „podvolení se manipulaci“ dítěte, dokonce i ve věku kojence.

Když s potřebami to máme více méně jasno, požadavky jsou o něčem jiném. Dítě hračku v supermarketu prostě chce a pokud ji rodič nechce koupit, nezbývá mu nic jiného než se snažit situaci změnit, snažit se ji získat všemi dostupnými prostředky. Vzpomínáte si na kruhový objezd frustrace? V ideálním případě by dítě hořce plakalo, protože je konfrontováno s marností požadavků a s tím, že svět není vždy takový, jaký chce. A na křižovatce by vyjelo výjezdem adaptace. Situace by se vyřešila. Ale někdy je frustrace tak silná, že výjezd marnosti není dostupný, proto dítě vypukne agresi (vztek, křik, pláč).

Pláč a vztek jsou pro hodně dospělých náročné emoce, proto je chceme co nejrychleji ukončit. Ať už odvedením pozornosti, použitím důsledků nebo… podvolením se požadavkům dítěte. (Mimochodem, všimli jste si, že tohle už nejspíše naplňuje definici manipulace z naší strany?) „Začal brečet – babička koupila hračku“ může být zvenčí vzato za manipulaci. Ale dítě nepláče proto, že by si tajně naplánovalo, že dostane hračku od babičky, když začne brečet, ale proto, že tu hračku CHCE – chce ji hned – „Dej mi ji“. A babička se „podvolí“, i když mohla počkat na slzy po setkání dítěte s marností.

Trochu to ještě zkomplikuji. Babička se může podvolit, protože ty slzy jsou pro ni nesnesitelné, nebo může rozhodnout z pozice dospělého, že tu hračku koupí, protože vezme v úvahu, že dítě je už šíleně unavené, chce spát a o adaptaci prostě nemůžeme mluvit, a ta jedná hračka není tak podstatná, důležitější je dostat se co nejrychleji domu a jít do postele. Výsledek je stejný – dítě dostalo svou hračku. Ale v prvním případě mu ho dala vyplašená malá holčička uvnitř babičky, která se bojí slz a cítí, že jí dítě manipuluje, a v druhém to bude dospělá babička, která je zodpovědná za své rozhodování, rozumí tomu, co se děje a má situaci pod kontrolou.

Pokud rodiče u každého požadavku dítěti vyhoví, pokud to dělá celá rodina, dítě prostě nemá možnost setkat se s marností a tím se zastaví proces adaptace. Dítě se obtížně smiřuje s tím, že nemůže změnit svět. Křičí a ječí, vzteká se a má záchvaty agrese, když najednou nemůže dostat to, co chce. A vnější pozorovatel by mohl říci: „manipulace“, „zkoušení hranic“, „rozmazlené dítě“.

Nebo jiná situace. Dítě se snaží dostat další bonbon pomoci hezkých slov. Dospělý tyto snahy dítěte zpravidla vidí, jsou průhledné, neberou v úvahu kontext. Jsou stejně jednoduché jako zmačknutí tlačítka na hračce.

– Babičko, dej mi bonbón!
– Ne, už jsi jeden měl a za půlhodiny bude večeře.
– Jsi ta nejlepší babička na světě! Prosííííím.
– Tak joooo.

Děti nejsou úplně hloupé. Když nejsou úplně maličké, vědí, že když zmáčknou tlačítko na hračce, bude hrát písničku. Je to jednoduché. A děti tuto znalost rády využijí, proč ne? Ale opět, žádný komplikovaný propočet. Mohou stejný způsob použit u jiného člověka, protože neumí vzít v úvahu kontext, který je nutný pro úspěšnou záměrnou manipulaci.

Nejvíc mi ale na použití slova „manipulace“ ve spojení s malými dětmi vadí, že se tím dobrovolně zbavujeme své dospělé pozice ve vztahu s dítětem a dostáváme se do boje: „nenechám se tím prckem zmanipulovat“. Přestáváme věřit v jejich dobré úmysly a naše srdce tvrdne. Ale jak může malé slůně manipulovat velkým slonem? Nejde to. Ve skutečnosti děti prostě chtějí péči od dospělých, kteří se nebojí říct „ne“ tam, kde existuje potřeba říct „ne“, a jsou schopni odolat bouři dětských emocí, která může následovat.