O protivůli a vazbě aneb kdy nás naše děti poslouchají?

 Rozhodla jsem se objasnit si vztah mezi instinkty protivůle a vazby, jak je popisuje Gordon Neufeld.  A tady s vámi sdílím, jak to vidím já.

 Protivůle je instinkt.  Jak byste reagovali, kdyby za vámi přišel úplně cizí člověk a požádal vás, abyste mu umyli auto?  Ano, to je ono.  Ano, tento příklad je extrémní, ale všichni ten pocit z některých situací známe.  Když nám špatná osoba ve špatnou chvíli něco řekne nebo se na něco zeptá, naše přirozená reakce bude „ne!“.  Naše reakce na stejnou situaci za různých okolností může být velmi odlišná.  Všichni máme tento instinkt, ale zdá se, že je častější nebo silnější u batolat a dospívajících.

 Protivůle má 2 účely:

 1. Chránit dítě před tím, aby mu cizí lidé říkali, co má dělat.  Je to důležité pro naše přežití.

 2. Pomáhat dětem rozvíjet jejich oddělenou identitu.

 Protivůle je v podstatě přirozená reakce na jakoukoli prosbu, požadavek, příkaz, a tak dále, který přichází mimo aktivní kontext vazby.  Jedním z mnoha účelů vazby je usnadnit rodičovství a výuku.  Takže v kontextu aktivovaného instinktu vazby instinkt protivůle spí.

 Jak tedy dosáhneme aktivovaného kontextu vazby?

 1. Dítě by k nám mělo být dobře připoutané, což zajišťuje bezpečná hierarchická vazba v závislé pozici.  Jistou známkou, že se to děje, je, že dítě odpočívá v naší vazbě s ním – bere ji jako samozřejmost, nemusí  na ní pracovat. 

 2. Dítě je potřeba přimknout pomocí přimykacího rituálu: dostat se přátelsky do prostoru dítěte, jemně navázat oční nebo jiný kontakt, vyvolat úsměv a kývnutí.  Když se na nás dítě dívá, usmívá se a nebrání se fyzickému kontaktu – je „přimknuté“.  Neufeld říká, že naše komunikace s dětmi má být tvořena optimálně ze 60% přimykáním, nebo bychom měli děti přimykat alespoň 6krát denně.

 Proč potřebujeme dítě přimykát, když je dobře a správně navázané?

 Protože když je dítě připoutané tak dobře, že může ve vazbě  odpočívat, probudí se v něm emergentní proces zrání.  Dítě je schopno vykročit – z nitra dítěte se začíná vynořovat určitý tvůrčí tok a vystupuje do vnějšího světa.  Dítě si samo hraje, tvoří, zkoumá své prostředí, dokáže se vzdálit od rodiče, aby našlo svou samostatnou bytost a… opouští kontext vazby, aby toto všechno mohlo dělat!  Takže protivůle se znovu objeví navzdory skvělému vztahu, který právě vytvořil prostor pro tento luxusní emergentní proces.

 Abychom tedy mohli vést své děti, musíme mít s nimi v první řadě správný vztah, a poté aktivovat kontext vazby pokaždé (ale nejen), když je potřebujeme směrovat nebo učit.

 Proč děti často neposlouchají své nejbližší a jsou velmi poslušné v předškolním zařízení nebo u jiných pečovatelů?

Protože se mohou bát v nebezpečném prostředí své emoce a instinkty projevit,  budou je potlačovat. V případě široké rodiny udržení vazby může být pro dítě důležitější než projev emocí. V případě cizích lidí se dítě může bát neznámého a vnímat je jako hrozbu. Pokud přitom po ruce není blízký dospělý, který dítě dokáže podpořit, je to pro malého člověka potenciálně nebezpečná situace – konfrontace s velkým cizím dospělým. To může fungovat, pokud dítě není obrněno vůči strachu. Pokud strach necítí, tak ho jeho protivůle může zavést do dost nebezpečných situací. 

Autoři: Lina Vizelman & Xenie Majznerová

Redakce: Hana David 

Fotka: https://unsplash.com/@vidarnm